PRVNÍ HOŘE - Achtung, Sultan!
MInule jsem zase kecal. Tohle je totiž další dokonalá deska tohoto úžasného tělesa. Radost tohle poslouchat. Už zas.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když Láďa Křížek opouštěl v roce 2015 již mnohokráte obrozený VITACIT, byla to chvíle vpravdě historického déja-vu: po sedmadvaceti létech zpěvák znovu nasměroval své kroky ze stejného bodu A do stejného bodu B, tedy Pařízkova CITRONu. A VITACITu jakoby zase zbyly jen oči pro pláč.
To ovšem jen zdánlivě. Kapelu s tak tuhým kořínkem, co se dávala ve své předlouhé historii znovu a znovu dohromady snad nesčíslněkrát, přece jen tak něco nesrazí na kolena. A tak povolala do zbraní staré známé, totiž Křížkova předchůdce Dana Horynu a jednoho z jeho následovníků Fanyho Stehlíka (který nazpíval úletové album „Máte se hnout“ z roku 1992), s nimiž znovu pozvedla svá kladiva k úderům na zvon. Byl a je u toho samozřejmě neodmyslitelný basista Luděk Adámek, jehož doprovází další staronový parťák, kytarista Petr „Eda“ Kocour, druhý kytarista Honza Bouška a bubeník Michal „Kolouch“ Daněk.
V téhle poměrně různorodé sestavě se pak VITACIT vrátil na koncertní pódia a, pro někoho možná trochu překvapivě, přednáší „to nejlepší“ ze svých let 1976 až 1992, tedy včetně prvotního období, kdy mikrofonu vládl Miloš „Dodo“ Doležal. Možná proto, že právě tohle období je často vnímáno jako to nejdůležitější, co si budeme povídat, jež ovšem předcházející koncertní reinkarnace s Křížkem tak nějak spíše trestuhodně opomíjela.
Čtěte také: CITRON - Rebelie rebelů / recenze
Přirozená nedůvěra v to, jak budou kusy jako „Zvony“ nebo „Loď“ vypadat v podání obou zmíněných zpěváků nicméně nemohla stát v cestě příležitosti vidět zase po čase domácí legendu pěkně naživo, k čemuž mohl výborně posloužit hned výkop její letošní koncertní sezóny ve znovu zrekonstruované plzeňské „Šeříkovce“.
Milých předskokanských povinností se ujala dvě známá plzeňská jména, a sice SAPON (jehož název na plakátě spolu s názvem hlavních protagonistů tak trochu vyvolával dojem akčního slevového letáku nejbližšího supermarketu) a PARADOX. První z nich coby novodobé pokračování kdysi v časech těsně předrevolučních a revolučních slavného tělesa, druhé pak sice o něco málo mladší, ovšem stejně tak již letitá parta muzikantů, v níž mj. působí i někdejší kytarista ARAKAINu, Miloň Šterner i se svým synem.
V SAPONu z původní, nejslavnější sestavy působí již jen zpěvák Vladimír „Vápno“ Vápeník, což ovšem nic nemění na tom, že staré pecky hraje nesmírně svěže („Šance pro tebe“) a v těch nových je cítit, že v kapele nadále cosi dřímá, byť samozřejmě ubylo rychlosti a dá se říci, že i metalu. PARADOX oproti nim nikdy nezastírali, že je jim nejpřednější melodika, a na téhle vlně se vezou i v dnešních dnech. Navíc pak zřejmě poměrně úspěšně, protože i jeho skladby se těšily hlasitému ohlasu přítomného publika. Jen pozor na tu naší domácí bigbítovou past.
VITACIT je vpravdě legenda, o tom jsem už psal, a musím říct, že i v aktuální sestavě to v Plzni potvrdil, byť mu místní zvukař zejména s nazvučením bicí soupravy nešel moc naproti. Setu šestnácti předvedených skladeb vévodilo překvapivě hned šest (z celkových deseti) skladeb z debutu „Vzhůru přes oceán“, které si mezi sebou oba zpěváci rozdělili s tím, že Fany Stehlík jich vyfasoval víc, neboť disponuje většími výškami, a byl to proto zejména on, komu to v Dodových partech poměrně slušelo. Ale ani šedesátník Dan Horyna samozřejmě v ničem nezaostával (a už vůbec ne v tělocviku) a třeba právě „Zvony“ zvládl docela solidně. Jinak si oba pánové zapěli několik kusů z té „svojí“ éry (Dan Horyna samozřejmě víc, aby se počty srovnaly) a návdavkem pak přišly i osvědčené kusy z období Křížkovského.
Dohromady to tedy bylo nějakých osmdesát minut příjemného vzpomínání s tak trochu jinou příchutí, o níž se ovšem nedá říct, že by VITACITu neslušela. A když pánové hovořili o tom, že pomaloučku, polehoučku vzniká i materiál na nové album, zpozornil jsem. Bylo by totiž vskutku nanejvýš zajímavé slyšet zase něco nového z jeho dílny, třebaže drtivá většina dvorních skladatelů už v kapele není a jednalo by se vlastně o první studiovou nahrávku po třiadvaceti létech. Ale nepředbíhejme…
Setlist: Dragon, Loď, Spadla klec, Noční město, Máte se hnout, Těžké jsou návraty domů, Snad odpustíš, Karetní hráč, Na to nemám, Lovec lebek, Zvony, Sybilla, Já chci se ptát, Život je soutěživý (?), Vzhůru přes oceán, Jen její láska tu zůstala
MInule jsem zase kecal. Tohle je totiž další dokonalá deska tohoto úžasného tělesa. Radost tohle poslouchat. Už zas.
Trochu prog rock/metalová exhibice. Toho tydlikání a hračičkování je místy opravdu hodně. Ale tito Švédové umí i příjemné melodie a přirozeně plynoucí pasáže, takže jim to předvádění odpustím. Ostatně, když na to mají, tak proč se trochu nepředvést, že?
Žijeme ve zlatých časech českého thrash metalu! Takové období hojnosti prostě nepamatujeme. Kapely na nás chrlí v horším případě dobré, v tom lepším (i v tomto) desky výborné a my si čvachtáme jako ten pověstný manža. Více v recenzi, teď si třepu palicí.
Švédské duo se na svém dalším albu ještě více vzdálilo postrockovým kořenům a dá se tedy tvrdit, že jejich hudba odplavala do specifické formy indie rocku, který se opírá o robustní kostru shoegaze. Opět slušné album.
Další švédský power metal, kterému vlastně nelze nic vytknout. Dobří zkušení muzikanti, kvalitní produkce a chytlavé melodie. Komponování dle osvědčeného mustru, přesto to dokáže zabavit. Dám tomu ještě pár poslechů a poté zapomenu, že to kdy existovalo.
Nepřístupná a temná blackmetalová deska, která spolu s disonantní nervozitou nabízí i death/doomové nálady. Dostat se tomu pod kůži není snadné, ale odměnou je lavina emocí. Střídmá stopáž navíc ukončí ta "muka" dříve, než by to člověku urvalo hlavu.
Sofistikovaně maluje, točí vtipné filmy, v MORTAL CABINET zanechal výraznou stopu, ze Slavíka ho vyhodili, páč jeho světem je hardcore rap. A je z Rumburku, což leccos vysvětluje! Když šel pro talent, Marty si nabral hrstě. Zase ho ukázal, zpíčenec jeden.